Bella byla můj první pejsek. Měla smutný osud. Bohužel jsem částečně odpovědná za její těžký život v téměř polovině života. Odmalička jsem toužila po pejskovi, ale prosadit ho do pražského bytu se mi tehdy nepodařilo. Využívala jsem tedy toho, že kamarádky měly psy a fungovala jsem jako jejich doprovod na cvičiště tehdejšího SVAZARMu v Moravské Třebové. Jedno z děvčat mělo nádherného psa – jedenáctiměsíčního německého ovčáka bez PP Dana. Tento pejsek se mi moc líbil, jak vzhledem, tak i povahou. Když jsem se dozvěděla, že Asta, křížená fenka známých majitelky Dana, bude mít štěňátka, moc jsem si přála jedno si vzít. Ale doma nepovolili. V té době se mi to zdálo jako ideální řešení – raději ho nebudu jmenovat - prostě pan X potřeboval psa na hlídání. A já mu přivezla šestitýdenní Bellu, s tím, že mu jí budu cvičit. Stále si to vyčítám. Bellinka se rychle učila, co se týče poslušnosti. Chodila jsem za ní 2x týdně, tehdy jsem chodila na gymnázium a časově se to dalo zvládnout. Brzy jsem si všimla, že Belluška se bojí prutu, klacku, rychlých pohybů, zuřila na děti … Evidentně nebyla šťastná. Při mém odchodu „brečela“ a skákala na plot. Stále hůř a hůř jsem se při odchodu cítila. V té době jsem měla vyjednané známé, kteří by se Belly ujali. Ale pan X mi jí nechtěl dát. Dnes bych asi zavolala ochráncům, ale takové týrání není viditelné, je více na duši, než na těle. Vím, že jsem asi udělala to nejhorší – přestala jsem za ní chodit. Za necelý rok mi pan X volal, ať si Bellinu odvezu, nebo že jí prodá cigánům na maso. Prý nehlídá. (Aby hlídala, když se tam necítila doma!) V té době byl můj táta vážně nemocný a navíc Bella byl pes zvyklý pouze na dvůr – tedy venku. Po dlouhých peripetiích jsme sehnali – přesněji – máma sehnala záchranu. Dcera máminy bývalé kolegyně je řádovou sestřičkou a mají tam velké zahrady. Během pár týdnů se z nervózního a nervního zvířete stal suverénní hlídač a skvělý psí společník. Postupem času jsem jí začala brát domů na víkendy, dovolené … Na byt si zvykla, ale bylo mi jasné, že na zahradě je jí lépe. Měla tam psí společnice a krásný výběh, přes týden s ní chodily ven děti, kterým rodiče nedovolují vlastního psa, tak jako v minulosti mně. Na podzim 2003 jí byl diagnostikován nádor. Bohužel nebyl operovatelný. V posledních měsících se stav Belly horšil, v červnu 2006 jsem pro ní udělala to nejlepší – rozhodla jsem – a nechala jsem jí uspat. Bella pro mne navždy zůstane mou první fenkou, mým zlatíčkem a beruškou !!!

Vzpomíná: Altcha